Ondřej Vetchý (velitel Dravec)

Ondřej Vetchý (velitel Dravec)

Výběr z filmografie:

  • 2012 Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka
  • 2011 Vendeta
  • 2011 Nevinnost
  • 2010 Dešťová víla
  • 2010 Kuky se vrací
  • 2009 Nedodržaný sľub
  • 2006 Vratné lahve
  • 2004 Duše jako kaviár
  • 2004 Milenci a vrazi
  • 2002 Děvčátko
  • 2002 Kruté radosti
  • 2001 Babí léto
  • 2001 Tmavomodrý svět
  • 1999 Všichni moji blízcí
  • 1997 Báječná léta pod psa
  • 1996 Kolja
  • 1995 Golet v údolí
  • 1992 Černí baroni
  • 1991 Obecná škola
  • 1990 Let asfaltového holuba
  • 1989 Skřivánčí ticho
  • 1987 Jak básníkům chutná život
  • 1987 Leť, ptáku, leť!
  • 1984 Jak básníci přicházejí o iluze
  • 1984 Láska z pasáže
  • 1984 S čerty nejsou žerty

Ondřej Vetchý (velitel Dravec) člen České filmové a televizní akademie, vystudoval Pražskou konzervatoř (1984), tři roky hrál v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v letech 1987–89 pak působil v divadle E. F. Buriana a od roku 1989 je členem pražského Činoherního klubu. Na plátně debutoval v roce 1981 epizodní rolí v dětském filmu Neříkej mi majore. Na začátku své kariéry ztvárňoval většinou mravně narušené vyděděnce na okraji společnosti. Byl jím například pacient výchovného ústavu v dramatu Zámek Nekonečno (1983), šikovný zloděj z Lásky z pasáže (1984) nebo popový zpěvák Míša ve smutné komedii Prodavač humoru (1984). Výborný výkon podal v pohádce S čerty nejsou žerty (1985).
Na první hlavní roli si musel Ondřej počkat až do roku 1988, kdy ho režisér Miroslav Zábranský oslovil se svým debutem – filmem Dům pro dva (1988). V příběhu o dvou rozdílných bratrech ztělesnil dalšího z lehkomyslných vagabundů, spoléhajících se na svou roztomilou drzost a image upovídaného svůdce. Za svůj strhující výkon v komplikované tragické roli byl oceněný Evropskou filmovou cenou Félix a vzbudil jím pozornost nejenom u diváků a kritiků, ale také u filmových a televizních režisérů. Díky tomu se strhla lavina Vetchého vynikajících výkonů v hlavních rolích. Tragický hrdina v Letu asfaltového holuba (1991) slovenského režiséra Vlada Balca, mladý Emil ve Weissově snímku Marty a já (1990), exkluzivní role v anglickém filmu s Anthonym Hopkinsem Proces (1992) nebo namyšlený princ Velemír v Kouzelném měšci (1996). To všechno byly snímky, kde předvedl svou univerzálnost a jedinečný, vysoce nadstandardní herecký projev. Ne všechny jeho postavy ale byly negativní, temné a dramatické, občas se zhostil i otevřených a pozitivních nadšenců, kteří ve svém okolí vynikali optimismem, odvahou a horlivou činorodostí. A právě tito hrdinové se zřejmě stali tím nejkrásnějším, čím se zapsal do povědomí diváků. Díky své citlivosti, charismatu a velké fyzické energii totiž dokázal tyto postavy posunout směrem k ironickému a sebeparodickému nadhledu, například vojáka Kefalína z komedie Černí baroni (1991), Bajniše Zisoviče z pozdějšího debutu režiséra Dostála Golet v údolí (1995) nebo konečně v roli energického otce, který kvůli společenským tlakům propadne do hluboké deprese (Báječná léta pod psa, 1997).
Nejvíc si ale Ondřej nepochybně cení spolupráce s tandemem Jan a Zdeněk Svěrákovi. Ti ho obsadili do role řidiče tramvaje už ve svém debutu Obecná škola (1990), aby mu potom poskytli jednu z nejsympatičtějších postav v oscarovém Koljovi (1996) – byl jí hrobník Brož a Ondřej se díky této roli představil divákům na celém světě. Jan Svěrák ho obsadil také do hlavní role Františka Slámy v Tmavomodrém světě (2001) a i díky pěti nominacím na Českého lva (Golet v údolí, Kolja, Báječná léta pod psa, Tmavomodrý svět, Vendeta) se stal jednou z nejvýraznějších osobností současné české herecké scény.