Juraj Nvota (Režie)

Juraj Nvota (Režie)

Výběr z režijní filmografie:

Juraj Nvota (režie) – vystudoval divadelní režii na VŠMU v Bratislavě. Od roku 1977 působil na bratislavských divadelních scénách jako herec, v roce 1982 debutoval jako divadelní režisér v Radošínském naivním divadle. Potom pohostinsky režíroval v divadle SNP v Martině nebo v Štúdiu L+S v Bratislavě. Před kamerou jako herec debutoval v roce 1976 po boku Ivy Bittové v hlavní mužské roli v poetickém snímku režiséra Dušana Hanáka Ružové sny. Filmovému herectví se věnuje příležitostně – viděli jsme ho například ve filmech Ja milujem, ty miluješ (1980), Všetko, čo mám rád (1992), Pokoj v duši (2009) nebo ve snímku Ondřeje Trojana Občanský průkaz. Od začátku 90. let se začal systematicky věnovat filmové režii, hlavně v televizi.

Film je natočený na základě skutečného příběhu občana Československa. Zaujal vás samotný jeho příběh? Jak jste vy vnímal a prožíval minulý režim?

Příběh je nejdůležitější. Jen skrz příběh se dá nevtíravě přiblížit k nějaké moudrosti. Dobrý příběh klade otázky. Jestliže nemám žádné otázky a všechno je mi jasné, tak na shledanou. Příběh, který Ľubomír Slivka přinesl z Ústavu pamäti národa, psal, jak se říká, život sám. Samozřejmě že jsme ho všichni pomáhali přetlumočit do filmové řeči. Při tom jsme se dělili na ty, kteří minulý režim zažili, a na ty, kteří se divili. Natáčeli jsme například na bývalém sídlišti ruských okupantů uprostřed rozsáhlého vojenského území na Lešti. Od ´68 do ´89 tam žilo okolo pěti tisíc vojáků i s rodinami. Vojáci prý tajně prodávali Slovákům benzin a potraviny, aby měli za co pít. Točili jsme také v táboře Vojna u Příbrami, kde zas pět tisíc našich politických vězňů žilo za dvojitým ostnatým plotem na jednom kilometru čtverečním a v nelidských podmínkách těžilo uran pro Rusy. Tam jsme se divili všichni. Jak je možné, že něco takového mohlo existovat? Lessing řekl, že „kdo u jistých věcí neztrácí rozum, dokazuje, že žádný nemá“. Komu tohle dnes chybí? Je pravda, že také Židé při útěku z Egypta vzpomínali na krásné časy otroctví a zasloužené jistoty, které měli za to, že drželi ústa a krok. Ale není jenom černá a bílá. Když ovšem člověk pořádně neví, co chce, protože ztratil všechny instinkty a tradice, pak je to tak, že buď chce jen to, co dělají druzí – a je tu konformismus –, nebo dělá to, co od něho chtějí druzí – a máme tu totalitarismus.

Ve filmu jsou kromě rozebírání závažné tematiky také vtipné scény, máte i vy veselou příhodu z natáčení? Jaká byla celková atmosféra?

Film eŠteBák (Konfident) se točil s přestávkami skoro rok. Za sebe můžu říct, že na každé natáčení jsem se těšil, že opět potkám štáb a herce při práci, ale také po práci. Bylo nám spolu dobře. Producentka Katka Vanžurová pokaždé vytvořila dobré podmínky jak pro film, tak pro oddech. Pracovat s kameramanem Janem Malířem je radost. K tomu scenárista, který přijímá zkušenosti herců a vlastně všech zúčastněných, je pro příběh požehnáním. Jednou světlo do řešení detailu vnesla kostýmní výtvarnice Ľubka Jariabková, jindy maskér Juraj Steiner či architekt Peter Čanecký nebo až ve střižně Alois Fišárek. O zábavu na place se staral ostřič Peter Nečas. Pracovat s Ondrou Vetchým, bratry Geišbergovými, Táňou Pauhofovou, Arnoštem Goldflamem, Lubem Burgrem, Jakubem Nvotou, Romanem Polákem, Adym Hajdou, Janem Budařem či v hlavních rolích s Jirkou Mádlem a Michaelou Majerníkovou bylo inspirující. Natáčeli jsme příběh z dob Československa a štáb i obsazení bylo skutečně ve všech složkách československé. Jak během natáčení, tak v postprodukci. Nemůžu připomínat všechny, ale poděkovat všem můžu. Také děkuji polskému koproducentovi a zejména wroclavské skupině Mikromusic za tak vnitřní intenzivní uchopení filmové hudby.